Něco ke čtení

Román Spi! (Slaap!, 2003) svede dohromady Maju a Benoita, dvě naprosto odlišné bytosti, které však sužuje společný problém — nespavost. Zatímco Maja má snad všechno, po čem může toužit (krásu, přítele, vlastní byt), Benoit žije v děsivém nekončícím snu, v němž nade všechny hrůzy jeho života vyčnívá smrt matky. Tehdy byl Benoit ještě malý chlapec, který svou matku velmi miloval a který se dosud nedokázal smířit s její smrtí. Třiapadesátiletý Benoit s nespavostí bojuje už dlouho, poněkud odevzdaně, Maja hledá nejrůznější způsoby jak nespavost porazit — jedním z nich jsou i noční jízdy na kole s občasnými zastávkami u zvonků bytů, v nichž normální lidé v noci spí.

Shodou náhod Maja jednou zazvoní i na Benoita, který samozřejmě bdí, a tak pozná prvního přítele v nekonečném bdícím světě; Benoita k Maje přitahuje neobyčejná podoba s jeho matkou. Toto setkání oběma až nečekaně změní život. Maja se nabourá v autě, Benoit se octne v blázinci poté, co se snaží marně vstoupit do tlamy vorvaně uvíznuvšího na mořském pobřeží. Oba se načas znovu rozejdou, přesto čtenáři musí být jasné, že se opět setkají.

Příběh autorčiny prvotiny, byť vystavěný na “pouhých” 150 stranách, skvěle odsípá, aniž by ztratil dech. Hned první větou je čtenář vržen do bezesné noci Maji, kterou ve vyprávění později vystřídá Benoit a toto předávání vypravěčské role jim vydrží až do velkého finále. Autorka se nevěnuje pouze posouvání děje vpřed, naopak bych řekl, že se snaží větší důraz klást na jejich prožitky, minulost, prostředí, ve kterém žijí, a samozřejmě na noci, které musejí překonávat. Činí tak ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a bezprostředností, která celé knize dodává onen všudypřítomný rytmus.

Mezi nejlepší pasáže bych jednoznačně zařadil scény z nemocnice a z blázince a Benoitovy výlety s Frederikem, přátelským imaginárním vorvaněm z dětství. Kromě těch se nedá nepochválit vynikající přechody mezi světem opravdovým a světem, ve kterém oba žijí někde mezi spánkem a blouzněním či bdělostí.