Něco ke čtení

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ — zde se obrátil na Františka — „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené pověsti K.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát ve věci K. zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami — na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K. je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K. dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K. dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?