Karin Lednická: Šikmý kostel
Příběh z turbulentní oblasti Karwiné se začíná odvíjet roku 1894, kdy se Barbora Matuszkova vydává na tradiční pouť pro sůl do Polska. Na namáhavé cestě skoro potratí, ale její milující muž Pawel se o ni po návratu postará. Po cestě se navíc sblíží s Julkou, která jí pomáhá.
S Pawlem, který fárá na dole Jan-Karel, začne rubat uhlí také jejich čtrnáctiletý syn Karel, aby bylo pro rodinu víc peněz, až se narodí čtvrté dítě (Karel, Františka, Barka, Žofie).
V Orlové se Hanes, který přišel před dvaceti lety z Hané, ve stejné době stará o koně na šachtě. S Boženkou měli čtyři děti, když jeho žena zemřela při porodu dalšího potomka. Šestiletého Ludwika zlý sen o smrti matky budí ze spaní. Od Boženčiny smrti se o domácnost starají děti, ale Hanesovi to není dost dobré. Začne chodit do hospody a jednou s kamarády vyrazí do Moravské Ostravy. Dojedou do vykřičeného domu, a tam si Hanes uvědomí, že takhle dál žít nemůže. Opije se a zaspí mši.
Ožení se s mladší Jarmilou, která předstírá, že je do něj zamilovaná. Sousedi se na něj dívají úkosem, a tak ho Jarmila přesvědčí, ať se odstěhují do kolonie Jindřich v Karwiné. Nakonec začne Hanes rubat na šachtě Františka.
Jarmila je na děti zlá, nejvíc na Ludwika, který se toulá ze školy a pořád si kreslí. Podle učitele z Orlové má nadání a mohl by být důlním inženýrem. Jarmila ale chce, aby chodil do školy v Karwiné a pomáhal doma. Hanes se podřídí, ale jen do doby, než Jarmila Ludwika zbije, on přespí na hřbitově u maminčina hrobu a dostane zápal plic. Potom se Jarmile vzepře a slíbí Ludwikovi, že ho nechá zapsat do závodní školy na Salmovci.
- června 1894 dojde v Karwiné k důlnímu výbuchu, při němž zemřou Hanes, Pawel i Karel.
“Tady práce nikdy nekončí, ani mužská, ani ženská, žádná.”
Jarmila dostane odškodné za smrt manžela, nechá děti napospas osudu a s penězi uteče z kolonie, rozhodnutá konečně žít život podle svých představ.
Zato Barbora musí roku 1904 prodat dům po mamince, stěhuje se s dětmi do Karwiné do sklepního bytu o jedné místnosti. Bydlí pod hospodou, jejíž majitelce umírá manžel, a tak nabídne Barboře, ať hospodu provozuje místo ní. O sestry se musí starat Františka, která navíc čím dál silněji cítí, že její pomoc považuje Barbora za samozřejmou.
Za Barborou přijíždí Julka, která žije v Moravské Ostravě, kam utekla od zlého Antona. Změnila se, žije městským životem, už tolik nectí Boha, a jejich setkání je rozpačité. O rok později Julka Barboře oznamuje, že se provdá za Jurka, který rozváží sudy s pivem (i do hospody, pod kterou Barbora bydlí). Původně chtěla v Ostravě najít nějakého inženýra, Jurka však potkala v ulici plné prostitutek. Ale to nemusí a nesmí nikdo vědět.
Barbora Julku vyslýchá, trápí jí to, jako by záviděla nebo jí to nepřála. Nakonec si ale znovu padnou do noty. Julka vidí, že je Barbora nešťastná a domluví jí stěhování zpátky do Karwiné.
Konečně bude zase žít v bytě s opravdovým oknem, bude mít vlastní zahrádku. Při stěhování jí pomůžou sousedi a po dlouhé době má pocit, že se život obrací k lepšímu. Pracuje na třídírně uhlí v dole arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského.
“Ničím sám sobě člověk neubližuje víc než tím, že si něco vysnívá! Skutečnost pak bolí mnohem víc, když se k těm snům přirovná.”
Barka má jít za družičku, ale odmítne, protože družbovi jménem Ludiwk je už 22 let! I přesto se do sebe zamilují, dostanou požehnání od Barbory a Jurkových rodičů, kteří se o Ludwika starají.
Roku 1909 se zasnoubí. U faráře však zjistí, že Barbora a Ludwikova matka byly sestry, a ti dva se proto nemohou vzít. Posílají žádost papeži do Říma, odkud se po devíti měsících vrátí odpověď. Ludwik mezitím Barce navrhl, aby spolu žili na hromádce někde, kde je nikdo nezná. Barku však volba mezi Bohem a Ludwikem vystrašila. Papež jejich sňatku požehnal a Barbora se v duchu raduje, že teď už je před nimi celé dlouhé 20. století. Jak šeredně se mýlí.
Ludwik narukoval do světové války, od svatby se jim narodily tři děti (Ola, Evženka, Leonek), prvorozené při porodu zemřelo. Barbora už nemůže chodit, je na obtíž v posteli v kuchyni, Barka navíc chodí pomáhat ještě k Ludwikovým rodičům.
Roku 1916 se Ludwik vrací domů, protože jsou potřeba havíři na šachty (jeho otec si ale přál, aby Ludwik nikdy nepracoval v ďuře). Ludwik přesvědčí důstojníka, který má rozdělení mužů na starosti, že nebude fárat a bude užitečný na povrchu (Jurek mu to vyčte, protože zbytečně riskoval).
V zimě si Barboru předvolají na četnickou stanici, kde se po dvaceti letech shledá s Františkou. Zbědovanou, v náručí navíc s roční dcerou Anuškou. Ta má záškrt, Julka, která pomáhá v lázních Darkov přestavěných na lazaret přivede doktora, který jí podá sérum.
Kvůli Barbořině bronchitidě se Fanka s Anuškou přestěhují k Ludwikově mamince. Barbora dceři útěk dávno odpustila, ale nechce z ni dělat hrdinku jen proto, že přišla pěšky až ze Lvova.
Tam uprchla s Andrzejem, kterého poznala na statku. Měla s nim tři roky poměr, pak na ně přišel Andrejzův otec, vyhnal je, odešli do Osvětimi, odtud do Lvova. Tady se jim narodila dcera, ale přišel hlad a dítě zemřelo. Začaly etnické spory o to, kdo je Rusín, kdo Polák, kdo Ukrajinec. Andrzeje kvůli protistátním řečem odsoudili a Fanka už ho nikdy neviděla. Anušku jí svěřila kamarádka, aby ji vzala s sebou ze Lvova.
Po válce se nad Těšínskem stahují mračna hrozícího střetu Československa a Polska. Při krátké válce se u Tomka doma schová polský dezertér, musí ale uprchnout poté, co se Tomek dozví, že dvacet polských vojáků zmasakrovali čs. legionáři. V Polácích začíná kořenit nenávist k Čechoslovákům.
Roku 1920 Barbora umírá. Chystá se plebiscit o připojení Těšínska k Polsku nebo ČSR, Češi a Poláci už spolu nevycházejí. Těšín je nakonec rozdělen na českou a polskou část. Barce s Ludwikem se narodí další dvě děti.