Něco ke čtení

Klaus Mann: Mefisto

Děj románu Mefisto (Mephisto: Roman einer Karriere, 1936) se odehrává v době zanikající výmarské republiky a mapuje sílící vliv nacistů v Německu. Hendrik Höfgen je provinčním hercem v Hamburském uměleckém divadle (HUD). Trochu povýšený, popudlivý, prchlivý, zatvrzelý komunista a tajný otrok černé princezny Tebab, bez níž nemůže žít, která jej učí tanci a ponižuje ho. Spolu s Hendrikem se v HUD setkáváme s celou řadou postav nejrůznějších názorů a smýšlení, které dohromady tvoří velmi zvláštní společnost.

Mnozí v Hendrikovi vidí veliký talent a po přímluvě Dory Martinové (reálnou předlohou byla Marlene Dietrich), veliké hvězdy německých divadelních scén, se Hendrik dostane do Berlína, kde si začíná budovat pověst vynikajícího herce. Vývoj jeho osobnosti je poznamenán střety s nacionalisticky smýšlejícími kolegy — sám nepředpokládá, že by se nacisté mohli dostat k moci.

V Berlíně Hendrik slaví úspěch a konečně zapůsobí na svou ženu Barbaru a jejího otce, tajného radu, kteří na něm do té doby nic skvělého neviděli.

Nástup nacionálního socialismu znamená pro Hendrika konec jeho slávy a obliby — vždy byl komunistou a nacismus odsuzoval. Prchá tedy do Paříže, kde jej dostihne dopis jeho přítelkyně, která mu zajistila přízeň milenky ministra letectva (Hermann Göring). Hendrik se znovu vrací do Berlína, aby sehrál svou životní roli Mefista. Ztvárněním této postavy a svou opravdovostí přesvědčí ministra o svém hereckém nadání — Hendrikovi je postupně odpuštěna jeho bolševická kulturní minulost. Obětuje své zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice i osobní život. Stává se hračkou v rukou nacistů a ví, že jej kdykoliv mohou zničit.

Hendrik však stoupá na společenském žebříčku, setká se s říšským kancléřem, je jmenovám intendantem pruských divadel a snaží se pozvednout kulturní úroveň německého národa. Rychle však zjišťuje, jak těžké je vybrat do repertoáru dílo, které by režim neshledal závadným.

”Jsem naprosto nepostradatelný!” křičel intendant do temné zahrady. “Divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo! Žádný režim se beze mne neobejde!”

Jako pravý herec už si neuvědomuje, zda-li se stal k režimu loajální, nebo svou oddanost jen předstírá, důležité však je, že dosáhl všeho, co kdy chtěl — slávy, peněz, obdivu a úcty. Zůstává ale osamělý a zlomený, napůl šílený a zdrcený smrtí přítele.

”Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!”