Něco ke čtení

Margaret Atwood: Příběh služebnice

Republika Giléad vznikla z bortícího se odkazu americké společnosti, potýkající se s demografickou krizí a prudkým poklesem porodnosti. Zdá se, že “znárodnění lůna”, bez ohledu na to, co takový čin přinese jednotlivci, je nevyhnutelným krokem k odvrácení blížícího se kolapsu. Koneckonců, v té teď už světelné roky vzdálené době, kdy ženy byly svobodnými bytostmi s přístupem k vlastnímu bankovnímu účtu, musely zároveň čelit mnoha nebezpečím, která jim jejich svoboda přinášela.

Existují dva druhy svobody, vysvětlovala nám teta Lydie. Svoboda k něčemu a svoboda od něčeho. V dobách anarchie existovala svoboda k něčemu. Teď jste získaly svobodu od něčeho. Nepodceňujte ji.

Ženská část giléadské společnosti je rozdělená do kast, jejichž roli zvýrazňuje barva šatů: marty, tj. služky v domácnostech, oblečeny v zelených šatech, manželky v modrých, ekonomanželky, zastávající všechno nutné, v pruhovaných, vdovy, kterých ubývá, v černém. A nad těmi všemi, v sytě červených šatech, služebnice, poslední naděje společnosti. Každá z nich už pouze chodící nádoba, určená k jedinému - rození dětí. Na druhé straně, na úplném dně, jsou trpěny neženy, hodící se akorát k odklízení toxických odpadů nebo práci v radioaktivních oblastech.

Když naplním lahvičku, kterou mi připravili na malé toaletě, svléknu se za zástěnou a nechám šaty složené na židli. Nahá si pak lehnu na vyšetřovací křeslo potažené chladným a šustivým papírem. Je tam i látkové prostěradlo, kterým si zakryju tělo. Ze stropu visí další látka, jež mi končí nad krkem. To proto, aby mi doktor neviděl do tváře. Zabývá se pouhým torzem.

Šokující přístup teokratické republiky Giléad ke služebnicím ztělesňuje identifikační číslo na kotníku každé z nich, dočasná identita, kterou získají a ztratí pokaždé, když slouží v domě nového velitele, nebo takový dům naopak opouštějí. Omezení volného pohybu, přístupu k informacím a dokonce i zákaz mluvit s ostatními - výsadní postavení, přesto jen s právy zvířete zavřeného v kleci.

Smíme chodit jen po dvojicích. Prý to je v zájmu naší bezpečnosti, ale je to nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Ve skutečnosti je to na mě nasazená špionka, a já na ni. Jestli některá z nás proklouzne sítí kvůli něčemu, co se seběhne během našich každodenních vycházek, ponese za to ta druhá odpovědnost.

Celý příběh je příběhem Fredovy (alespoň tak se nyní “jmenuje”), 34leté služebnice, pro kterou může jít o poslední službu, než začne být moc stará na to, aby mohla být užitečná. K čemu vlastně slouží?

Konečně dosahuje vyvrcholení a Serena Joy, která zadržovala dech, vydechne a zasténá jakoby úlevou. Velitel, který se opíral o lokty, aby se nedotýkal našich spojených těl, si na nás nedovolí klesnout. Chvíli odpočívá, pak se odtáhne, ustoupí a zapne se. Kývne, pak se otočí, odejde z místnosti a zavře za sebou dveře s přehnanou pečlivostí, jako bychom obě byly jeho churavá matka. Je na tom něco legračního, ale neodvažuju se smát.

Okradená o život se svým milovaným Lukem a malou dcerkou, který skončil při pokusu o překročení hranic s Kanadou, indoktrinovaná tetami ve Středisku Ráchel a Ley, kde se z individualit stávají poslušné členky stáda.

Na řadě je Janine: vykládá nám, jak ji ve čtrnácti hromadně znásilnili a jak šla na potrat. Už nám to vyprávěla minulý týden. Připadalo nám, jako by na to byla skoro pyšná. Možná si to celé vymyslela. Při svědectví je jistější si něco vymyslet než tvrdit, že nemáte, co byste na sebe prozradily. Ale jelikož je to Janine, bude to zřejmě víceméně pravda. Ale čí to byla chyba? ptá se teta Helena a zdvihá buclatý ukazováček. Její chyba, její chyba, její chyba, skandujeme jednohlasně.

Přesto, jaké v každé totalitní, svázané společnosti, i v Giléadu přežívá hnutí odporu (s příznačným jménem Mayday), přežívá naděje, že všechno je jenom sen, ze kterého se Fredova už zítra probudí do starých pořádků.

Román kráčející ve stopách Konce civilizace Aldouse Huxleyho či 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho zas a znovu ukazuje, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, že postupné utahování šroubů a osekávání svobod se dá snášet tak dlouho, až nezůstane nikdo, kdo by si kteroukoliv z nich pamatoval.

Stalo se to po tom neštěstí, kdy zastřelili prezidenta, povraždili samopalem většinu členů Kongresu a armáda vyhlásila výjimečný stav. Tenkrát se říkalo, že to spáchali muslimští fanatici. Zachovejte klid, nabádali nás v televizi. Všechno máme pod kontrolou. Byla jsem ohromená. Všichni byli ohromení, vzpomínám si na to. Nechtělo se tomu uvěřit. Celá vláda takhle zlikvidovaná. Jak se dostali dovnitř, jak se to vlastně přihodilo? Tehdy pozastavili platnost ústavy. Tvrdili, že jenom dočasně.