Něco ke čtení

Zlodějka knih (The Book Thief, 2005) je po všech strankách ta nejlepší, nejsmutnější a také nejzvláštnější kniha, která se mi kdy dostala do ruky. Už obálka vyvedená jako napodobenina starého, ušmudlaného papíru, na kterém tančí děvče se Smrtí, dává tušit, že nepůjde o příběh zrovna veselý. Následujících 526 stran (nakladatelství Argo) vás pohltí, několikrát přetočí, hodí s vámi o zeď a potom vás nechá smutné odejít. Ale hezky jedno po druhém.

Příběh zlodějky knih, vlastním jménem Liesel Memingerové, vypráví Smrt, která se v předvečer druhé světové války chystá na pořádně těžkou práci. Osud malého děvčete ji však natolik zaujme, že se mu rozhodne mezi vším tím umíráním a odnášením mrtvých duší věnovat pozorněji. Proč ta malá holka stojí před škaredým domkem na Himmelstrasse kdesi v Molchingu kousek od Mnichova a odmítá jít dovnitř? Kam se poděli její rodiče a bratr? Proč tu stojí sama a proč jí ta cizí žena oslovuje Saumensch? Kdo jsou manželé Hubermannovi?

Příběh, ve kterém vystupuje Liesel Memingerová, německý harmonikář Hans Hubermann, kterému děvče začne říkat Tati, Rosa Hubermanová, která neustále nadává a křičí (i když je v jádru hodná ženská), Rudy Steiner, kluk s vlasy citronové barvy, který nade všechno zbožňuje černého atleta Jesseho Owense, a židovský boxer Max, vypráví o utrpení, nadějích, úzkosti, strachu, napětí při kradení knih z pracovny starostovy ženy. Vypráví o tom, jak se válka dotkla každého na Himmelstrasse, o tom, jak Rudy Steiner chtěl políbit Liesel Memingerovou (“Co tahle pusu, Saumensch?”), jak chtěl židovský boxer Max porazit Fuhrera v ringu. Vypráví o tom, jak malá Liesel postupně ovládne slova, která ji tatínek učí psát na bílou zeď ve sklepě.

Není to příběh veselý. To rozhodně ne. Jak by také mohl, když vypráví o válce? Možná si říkáte, že knih o válce a z války už jste četli tolik, že číst další už snad ani nemá smysl. Má.