Něco ke čtení

Planeta opic (La Planète des singes, 1963) je dnes patrně známější filmovým divákům než nadšeným čtenářům sci-fi. Jak tedy obstojí dnes téměř padesátiletá kniha ve srovnání s o pět let mladším filmem?

Ulyxes Mérou se společně se dvěma přáteli roku 2500 vydává ze Země směrem k hvězdě Betelgeuze, aby zde pátrali po známkách inteligentního života. K jejich velkému překvapení zjišťují, že planeta, k níž míří, se velmi podobá jejich rodné Zemi s modrými oceány, čistou atmosférou. Okamžitě si všimnou, že její povrch je obydlen a rozhodnou se sestoupit z kosmické lodi na průzkum.

Brzy se setkají s dívkou, krásnou Novou, která ale neumí mluvit a spíše než člověku se svým chováním podobá zvířeti. Stejně jako ostatní lidé, kteří žijí v tlupách v džungli, nenosí šaty a v očích jim chybí vědomí, myšlení, duše. Naprosto šokováni si tři pozemští přátelé uprostřed obrovského hluku a zvuku výstřelů uvědomí, že se spolu s ostatními zvířaty-lidmi stali lovnou zvěří. A jejich lovci jsou opice.

Ulyxéův knižní osud se od toho filmového liší. Hlavnímu hrdinovi se totiž i přes odpor šimpanzů, goril a orangutanů podaří opičí veřejnost přesvědčit o tom, že není jen dobře vycvičeným zvířetem, a získá si svobodu. Za pomoci Ziry a Kornélia, šimpanzího páru, se mu podaří spolu s Novou a jejich dítětem uprchnout na kosmickou loď, která jej přivezla ze Země, a uchrání tak svou rodinu před tragickým osudem. Na jeho rodné planetě, již o několik století starší, ho však nečeká příjemné uvítání…

Planeta opic by nejspíše neměla být nazírána jen jako obyčejný sci-fi příběh velkého cestovatele napříč vesmírem Ulyxéa (Odysea!), ale spíše jako kritika lidské společnosti, jako odraz reality, ve které Boulle žil, či před kterou chtěl varovat.

Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století, ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami.

Autor prostřednictvím přátelství Ulyxéa s Kornéliem, velkým opičím vědcem, který se nebojí jít proti proudu, dokazuje, jak moc se opičí společnost mohla podobat lidské, kterak se lidé zasloužili o svůj pád, když si začali hrát na bohy.

Je jisté, že filmová verze díla je známější než jeho předloha, přestože mnoho věcí velmi zjednodušuje. Za zmínku stojí především způsob, jakým Boulle vymodeloval opičí populaci, se všemi jejími vědci, vojáky, úředníky, opičími rasami. Tak moc se přece podobá té naší! A propos, k citaci uvedené výše: nečerpá snad právě žánr sci-fi z jedné předlohy, která se donekonečna obměňuje a inovuje?