Émile Zola: Člověk bestie
Člověk bestie (La Bête humaine, 1890) je příběh o lásce, nenávisti, štěstí a zmaru, který Zola s pečlivostí a přesností policejního inspektora pomalu pokládá před čtenáře. Žárlivec Roubaud žije se svou ženu Severínou ve spořádaném svazku, dokud se nedozví strašlivou pravdu o jejím dětství — jako malá byla zneužívána železničním ředitelem Grandmorinem. V záchvatu zuřivosti naplánuje vraždu, která později povede k odcizení manželů.
Severína si najde zalíbení ve strojvůdci Jakubovi, živočišném stvoření, který touží okusit slast vraždy. Roubaud o jejich poměru ví, přesto jej mlčky trpí a rozptýlení hledá v karbanu a pití. Severína je přesvědčena o své lásce k Jakubovi, které stojí v cestě nesnesitelný a protivný Roubaud. Proto se rozhodnou Roubauda zabít, Jakub však neovládne zvíře, které v něm dřímá, a v touze po krvi probodne Severínu nožem. Na místě činu je nalezen Roubaud a brzy je uznán vinným z vraždy.
Jakub, jehož touha po ženské krvi pronásleduje po celý život, se vrací k práci na dráze. Vztah se Severínou ho však poznamenal a do té doby milovaná lokomotiva se pro něj stává pouhým strojem, zdrojem jeho obživy. Topič, kterému Jakub svedl milenku, si změny v jeho chování všimne a během cesty na frontu s plným vlakem vojáků, se mezi nimi strhne hádka. Jejich životy skončí pod koly Lisonky (lokomotiva), která dál uhání černočernou tmou.
Zola se nás snaží přimět k soucitu s Jakubem, člověkem bestií, který kvůli své nemoci není schopen milovat, přesto jej nakonec nechává zemřít hrůznou smrtí. Zároveň autor vyslovuje kacířskou myšlenku: “Vražda z logických důvodů zločinem je, zatímco vrah vedený pudem vrahem není.”