Něco ke čtení

Dunbarovic kluci. Matthew, Rory, Henry, Clay, Tommy. Mezek Achilles, kocour Hektor, zlatá rybka Agamemnon, pes Zora, holub Télemachos. Spalující žár na předměstí Sydney. Tolik začátků.

Stalinova socha v komunistickém Polsku, která poslala osmnáctiletou pianistku Penelope Lesciuszkovou s knihami Ilias a Odysea vstříc svobodě. Bez ptaní, s dvěma knihami a pár americkými dolary. A pak trmácení do Austrálie, cizí země s cizím jazykem, tvrdou prací a sluncem rozpáleným doběla. Život bez otce, bez piána, přežívání.

Michael, jehož matka Adelle den co den klape řeky slov do staré remingtonky, se svou spoustou dětských hrdinů ze starého kalendáře: Einsteinem, Zátopkem, Michelangelem. Jeho večerní procházky s věrným psem Lunou na dohled domu, kde bydlí Abbey Hanleyová, jeho láska. Bude to právě Michelangelo, kdo s Michaelem bude celý život. I potom, co Lunu pohřbí vedle hada, který jí přinesl smrt, překročí plot u dálnice před domem Abbey a poprvé dojde až ke dveřím. Už budou nerozluční, vezmou se, Michael ji bude malovat zas a znovu, vytvoří celou galerii jejích obrazů, aby nakonec zjistili, že to zkrátka nestačí.

“Možná na tom nic není,” řekla. “Možná je.” Tečka v hlase. A nanovo. “Možná jen prostě… možná to mezi náma není tak skvělý, jak jsme si mysleli.” “Ale já -” zarazil se, hlas mu selhal. “… hrozně moc.” “Já to vím,” a byl v ní nekonečnej soucit, ale soucit bez slitování. “Já tebe taky, ale možná to prostě nestačí.” Kdyby závěrečná tečka byla píchnutí špendlíkem, vykrvácel by v posteli k smrti.

Osudy Penny a Michaela svede dohromady piáno doručené na špatnou adresu, které jim ukáže další začátek. Začátek pro muže, který se sbírá z rozvodu se svou dětskou láskou, a ženy, které smrt jejího otce v daleké domovině připomene, že se dá žít jinak.

Archer Street 18, jejich domov blízko opuštěného Prostranství. Penny by chtěla pět dětí, ale snad to nebudou samí kluci, doufá Michael. Budou. Budou vyrůstat spolu, učit se hrát na piáno, na jehož klapkách budou stále patrná slova “PENELOPE LESCIUSZKOVÁ PROSÍM VEZMI SI MĚ”. I dávno potom, co si Penny všimne smrt, usadí se na dvorku a už Dunbarovic dům neopustí. A i když Penny bude bojovat, dlouho, celým svým srdcem, i když její chlapci budou utíkat ze školy, aby mohli být s ní, i když půjdou na poslední pivo k Naháčovi, smrt bude trpělivá a krutá. A po třech letech, když z jejich matky už zbudou jen vzpomínky na to, jaká byla, jim ji nakonec vyrve. Bude to Clay, který ji naposledy ponese pod šňůrou s kolíčky na prádlo, protože Michael její poslední přání nedokáže splnit.

A možná jsou to právě maličkosti, co člověka nakonec zabije - jak se tak měsíce schylovaly k zimě. Stačilo vidět ho, když přijel z práce domů. Seděl v autě někdy celý hodiny. Prašný ruce na volantu: Už žádný anticols. Ani jedinej Tic Tac. Účty za vodu jsem místo něj platil já. Pak za elektřinu. O víkendu na fotbale za postranní čárou: Díval se, ale neviděl, a pak se neukázal vůbec. … Někdy se s náma najed a vždycky umyl nádobí, ale pak se vrátil ven, zpátky do garáže, nebo stál pod sušákem na prádlo a Clay pokaždý vyšel za ním, protože Clay věděl něco, co my nevěděli. To jeho se náš otec bál.

Smrt Penny je dalším začátkem, tentokrát konce. A koncem začátku. Michael chlapce opustí, nezvládne se vyrovnat se ztrátou milované ženy, nechá je napospas žhnoucímu slunci v jejich domě na předměstí. Každý z nich se s dvojitou ztrátou vyrovnává po svém. Clay začne běhat, a zatímco běhá, v duchu z plných plic křičí “TATI! TATI!”, ve skutečnosti však nikdy nevydá ani hlásku.

Až jednou, vlastně skoro úplně na začátku celého příběhu, se Michael vrátí. Jeho synové v něm však vidí Vraha, nikoliv otce.

On nás zabil. On nás zabil, Clayi, copak si to nepamatuješ? Nikoho jsme neměli. Odešel od nás. Byli jsme mrtví -

Až na jednoho z nich. Claye, který ví víc než ostatní. Ví tolik, kolik ví Michael.

“Už nebudu ztrácet čas a taky vím, že na to nemám žádný právo, ale přišel jsem proto, že teď žiju hodně daleko, na venkově. Je tam pořádnej kus pozemku a taky řeka, a já stavím most. Poučil jsem se, že se ta řeka rozvodňuje, a byla to ohavná zkušenost. Člověk ztvrdne na jedný nebo na druhý straně a…” Z hlasu čouhaly třísky, to ta plaňka z plotu v jeho krku. “Potřebuju s tím stavěním pomoct, a tak se ptám, jestli by třeba některej z vás -”

Žádný ze synů Vrahovi nepomůže. Jen on, Clay. Musí, protože ví víc než ostatní. Zbylí Dunbarovic kluci ho ztlučou, protože hlavně tak si navzájem dávají najevo, jak moc pro sebe znamenají. Clay vyráží na svou odyseu, postavit vlastníma rukama most s Vrahem, který býval jeho otcem.

Opustí Carey Novacovou, nadějnou žokejku, se kterou lehávají na matraci na Prostranství, čtou otcovu knihu o Michelangelovi a povídají si o koních a dostizích. Lásku. Jak moc si bude později vyčítat tu noc před osudným tréninkem, kdy se jeden kůň vrátil bez svého jezdce.

Kniha Clayův most vypráví příběhy plné začátků a před-začátků, plné lásky. Lásky muže a ženy, bratrské lásky, lásky ke vzorům a ideálům. A Clay je jejím středobodem, je hlínou, která musí všechny ty příběhy spojit a udržet, aby se nenávratně nerozutekly. Je to úkol hodný hrdiny z řeckých bájí, ale Clay je jediný, kdo se může stát mostem mezi minulostí a současností, mezi svým otcem a svými bratry.

“VŠECHNO, CO VYTVOŘIL, NEVZNIKLO JEN Z BRONZU, MRAMORU NEBO BAREV, ALE Z NĚJ… ZE VŠEHO, CO NOSIL V SOBĚ.”

Zusakovo mnohovrstevnaté vyprávění, vyťukané na staré remingtonce Matthewovýma rukama, svižně střídá časové roviny, začíná ve své polovině, sleduje spletité osudy všech členů početné rodiny - o Achillovi nemluvě -, a přesto je, navzdory všem krátkým, na první pohled snad bezvýznamným odbočkám, kompaktní. Jako pětice Dunbarovic kluků.