Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.
Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval — vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).
Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma “Poslední dopisy sebevrahů”. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.
Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?
Nejenže Desmonda děsí tajný “poměr” s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne.
Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.
Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete — je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).
Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt (“death” — smrt, “dead” — mrtvý, “deaf” — hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.
Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval “korektně” či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o “šedovlasém, nahluchlém muži”. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.
Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco — někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

Nejtišší trest

Hrdinové univerzitního románu Hostující profesoři (Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975), profesor Morris Zapp z univerzity v americké Euphorii a Philip Swallow z univerzity v britském Rummidge, si v roce 1969 díky výměnnému programu vymění svá pracoviště. Zapp odjíždí, protože mu jeho žena zrovna nedává na výběr (buď odjedeš, nebo se rozvedeme a vezmu ti děti). Swallowovi se zprvu moc nechce, ale cítí, že bez titulu PhDr., na kterém už roky “usilovně” pracuje, si moc vybírat nemůže. A jak záhy zjistí, život bez protivně zvídavých dětí mu bude vyhovovat.
Pro Zappa je cesta do Rummidge, ne zrovna populární britské univerzitu, tak trochu za trest, Swallow naopak míří na uznávaný kampus Euphorie. Oba jsou jako den a noc: Zapp je úspěšný, dosáhl snad už všeho, čeho dosáhnout mohl a chtěl, u studentek slaví úspěchy. Zato Swallow si dobře uvědomuje, že jeho pozice na univerzitě není zrovna pevná, přitom s tím nehodlá nic dělat. A výlet do Spojených států je dobrá záminka, jak aspoň na čas změnit prostředí.
Je to k nevíře, ale oba profesoři si na univerzitách prožijí osud hodně podobný: ze Zappa se na Rummidge stane modla, protože dokáže zastavit studentskou stávku, Swallow se (ač nechtě) zasadí o vybudování veřejně přístupného parku v Euphorii. Zapp je na akademické půdě o chlup úspěšnější, univerzitní rada ho dokonce navrhne na nového ředitele oddělení angličtiny. Řekněme, že Swallowovi se zase víc daří u žen: do postele dostane nejen Zappovu dceru z prvního manželství…
Román rozdělený do pěti částí střídá hned několik vypravěčských postupů: od klasického vyprávění dospěje ke kapitole stvořené z novinových výstřižků, potom z dopisů, které si oba muži vyměňují s manželkami, a graduje divadelní hrou v podání ústřední čtveřice postav: Zappa a jeho ženy Désirée a Swallowa s Hillary. V okamžiku, kdy se oba páry setkají, aby konečně probraly události, které se udály během výměny obou profesorů, už však není až tak jasné, kdo s kým opravdu tvoří pár. A vůbec, jestli se ta výměna týkala pouze jejich pracovní pozice.
Lodge opět spouští salvu vtipu, která vás zasáhne přímo do hlavy. Nejde jen o komičnost románu jako takového, ale i o dokonale kousavé a ironické komentáře profesora Zappa, o neuvěřitelnou nemotornost a cynismus Swallowa a také o způsob, jakým vystupují jednotliví členové akademického sboru, byť se knihou mihnou povětšinou jen okrajově.

Něco ke čtení

David LodgeNejtišší trest

David Lodge: Hostující profesoři