Něco ke čtení

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí, jsou pouze dekantováni — odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá.

Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše — neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu — jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.