Něco ke čtení

Poslední kabriolet (The Last Convertible, 1978) je výpovědí o životě ztracené generace druhé světové války. Uvádí nás mezi nerozlučné přátele — “harvardské pistolníky”: George (vypravěč), Russ, Dal, Terry, Jean-Jean, Chris, Liz, Nancy. Skvělá parta, která miluje život, jazz, tanec, vznešenou Císařovnu (kabriolet) a žije bezstarostný život v Bostonu. Válka je přece tak daleko, až v Evropě…

Léta ubíhala závratnou rychlostí a já neměl čas držet s nimi krok. Sledoval jsem, jak mamince ruce hrubnou a vystupují na nich žíly, jak se ty krásné prsteny ztrácejí, mizí jeden za druhým (a já věděl kam), až jí zůstal jen obyčejný široký snubní kroužek. Naučil jsem se využít každou minutu, jak mě k tomu vedl pan Gratiot, ale ve skutečnosti mi šlo o něco jiného. Za vším vězela palčivá a neodbytná potřeba přijít na kloub tomu, jak je možné, že lidi dělají takovéhle divné věci — prostě díval jsem se na svět dětskýma očima.

I mezi přátele se však postupně vetře hrozba a strach z války, a když musí chlapci narukovat do armády, končí šťastné dny ve starém světě. První odchází Jean-Jean (nikdo si nepřipouští, že ho vidí naposled), dobrovolně jde bránit svou milovanou Francii, po něm všichni ostatní. Každý do jiného koutu světa. Jen díky Georgovi si pak můžeme přečíst, jaké hrůzné osudy je potkaly v bojích druhé světové války. Dopisy, které za tu dobu nashromáždil, podávají chladné a zároveň dojemné svěděctví o tom, jak nacházeli nové přátele a záhy je ztráceli, jak byli sami ztraceni.

Šli se mnou ke dveřím. Já jsem opouštěl jediný svět, který jsem měl rád, a šel jsem vstříc bůhví čemu. V tom svém světě jsem směl pobýt tak krátce! V hrdle jsem měl sucho a svaly mi zase tak divně ztuhly. Táhl jsem kufr po schodišti a ještě jednou jsem se ohlédl. Stáli ve dveřích a dívali se za mnou. Dal ji držel kolem pasu. Říkal jí něco, co už jsem nezaslechl, a Chris se na něho podívala — takovým novým pohledem, jakoby plná očekávání. Chtěl jsem ještě něco říct, ale radši jsem zamával a vlekl se dál ze schodů. To, jak tam spolu stáli, upevnilo moje podezření — a sevřelo se mi srdce.

Mnoho se jich nevrátilo, a ti, kteří se vrátili, se vlastně neměli kam vrátit. Zůstali vykořenění a zmatení z nové společnosti, dlouho a velmi obtížně se snažili splynout s poválečným tónem a euforií Spojených států.

Musí to mít nějakej smysl, musí, tahle hrůza přece musí mít nějakej smysl. Z těch trosek, který jsme tam pod sebou nadělali, musí přece vzejít spravedlivější svět, jinak by bylo lepší, docela vážně, radši odtud vypadnout…

Chris, femme fatale celé party, si vzala Dala, ačkoliv nosila Russovo dítě. George se oženil s Nancy, ač miloval Chris. Russ byl okouzlen Kay Maddenovou, úspěšnou herečkou, a Chris opustil, aniž by o dítěti věděl. Osudy všech se pokřivily a natolik byly ovlivněny válkou, až tomu lze těžko uvěřit. Na pozadí událostí, které formovaly Ameriku (Korea, Vietnam, atentát na JFK), se naši hrdinové snaží o renesanci svého romantického mládí plného ideálů — jejich jedinou hmatatelnou a bolestivou vzpomínkou zůstává Císařovna.

O to těžší se pro ně stává konfrontace s další generací, která si prošla Vietnamem a viní své rodiče stejně, jako oni kdysi vinili svoje předky. Velmi dojemně pak působí závěrečná scéna, kdy George zůstává sám v garáži s Císařovnou, kterou už nikdo nechce (ani Ron, Russův syn vychovaný Dalem). Je načase jít o dům dál, žít budoucností.

Myrerovo dílo přechází z bezstarostných tónů mládí a radosti do podoby trýznivého a dechberoucího románu v dopisech, aby se ve své poslední třetině přehouplo do zmatené snahy o pochopení všeho, co se událo v životě hrdinů. Myrer dokonale vystihl strach a rozčarování z druhé světové války, skvěle popsal poměry na frontě i oddanou důvěru vojáků k jejich kamarádům. Myrer zkrátka shrnul několik desítek ožehavých let v historii Ameriky do románu, který by se dal nazvat kronikou jedné generace. Z literatury po válce a o válce jde bezesporu o jeden z nejlepších kusů.