Něco ke čtení

Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Erection, Ejaculation, Exhibition and General Tales of Ordinary Madness) Bukowski napsal v roce 1972. Celá sbírka povídek se točí kolem několika stežějních témat, ostatně i jako život Bukowskiho — sex, drogy, chlast, hazard, sprosťárny a neustálá provokace.

Většina povídek se odehrává v Bukowskim nenáviděném Los Angeles, ve kterém prožil dětství a kde poprvé zakusil, jak dokáže být Amerika tvrdá. Obzvlášť povedené jsou potom povídky, v nichž vystupuje jako hlavní postava autor sám — nestydí se za svou lásku k alkoholu, neskrývá, že je kurevník. Zkrátka žije život po svém. Od lidí nic nečeká a nic jim nedluží. Žije pro sebe.

Nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory, a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ… všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu. Všechno jsem to chápal, rozuměl jsem tomu, proč mě tam nechali prosícího válet se na zemi.

Bukowski bývá řazen mezi beatníky, ačkoliv sám se k nim otevřeně nehlásí. Pro své postoje, styl života i psaní je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů 60. potažmo 70. let.

a já znám chlápka, kterej říká, že „na válkách není nic špatnýho“. ale ježíšikriste, já si přece musím pěstovat svý neurózy a předsudky, protože nic jinýho nemám. nemám rád bistra, nemám rád bufety na kampusech, nemám rád shetlandský poníky a nemám rád Disneyland, nemám rád policajty na motorkách, nemám rád jogurt a nemám rád Beatles a Charlieho Chaplina, nemám rád okenní žaluzie a tu maniodepresivní kštici, která visí Bobbymu Kennedyovi do čela… kristenanebi, otočil jsem se na profesora — tenhle člověk mě tiskne už deset let, stovky básní, a ON VŮBEC NEVÍ, CO JSEM ZAČ!