Něco ke čtení

Vzkříšení (Voskresenije) je trojdílný román, jehož hlavní postavou je šlechtic Dmitrij Ivanovič Něchljudov. Jako mladý a nezkušený student svede služebnou svých tetiček Kaťušu Maslovovou, která s ním nechtěně otěhotní. Něchljudov neunese tíhu zodpovědnosti, Kaťuše dá sto rublů a odjíždí pryč. Tety těhotnou služebnou nechtějí dále zaměstnávat, a jí nezbývá, než se začít živit nejstarším řemeslem lidstva — stává se z ní prostitutka. Dítě, které Něchljudovovi porodí, umírá po cestě do nalezince, kam jej Kaťuša nechala odvézt.

O několik let později se oba hlavní hrdinové znovu setkávají. Kaťuša je obžalovaná z loupežné vraždy a Něchljudov zasedá v porotě. Okamžitě ji pozná a je přesvědčen o její nevině, zároveň se však bojí, že jej Kaťuša prozradí a veřejně znemožní. Přesto odhodlaně bojuje za její osvobození, justiční omyl ji však odsoudí k nuceným pracím na Sibiři. Něchljudov je rozhodnut jí pomoci a odčinit tak příkoří, kterého se jí kvůli jeho mladické nerozvážnosti dostalo. Slibuje jí, že podnikne vše pro její propuštění a že se s ní ožení. Kaťuša, zprvu chladná a odtažitá, postupem času Něchljudovovi odpouští, odmítá si ho však vzít za manžela. Něchljudov pochybuje o tom, že mu Kaťuša odpustila, ale nakonec zjišťuje, že ho chce pouze ochránit před ní samou — Kaťuša si uvědomuje, co by pro Něchljudova sňatek s ní znamenal, a proto se rozhodne strávit zbytek života s vězněm, se kterým se seznámí během cesty na Sibiř.

Něchljudov se během více jak pěti set stránek románu mění z ruského bezcitného a vznešeného šlechtice v člověka, který si uvědomuje bezmoc a beznaděj obyčejného lidu, chudiny a trestanců. Zjišťuje, že na světě neexistuje spravedlnost, že lidé, kteří trestají zlo, jsou sami zlí a zkorumpovaní:

Ptal se na věc velmi jednoduchou. Ptal se, proč a jakým právem jedni lidé zavřeli, mučí, vypovídají, tlučou a zabíjejí druhé lidi, když sami jsou docela stejní jako ti, koho mučí, tlučou a zabíjejí.

Uvědomuje si, jak špatný byl život, který doposud žil, náprava je pro něj však velmi obtížná. Své pozemky chce rozdat rolníkům, ti však odmítají, podezírajíce jej z nepravosti. Něchljudovova proměna je dokonána, když dobrovolně putuje s Kaťušou a stovkami trestanců na Sibiř. Čím víc se o těchto lidech dovídá, tím víc je mu jasné, že jsou nevinní, zároveň však bezbranní a ztracení.

Soud má jediný úkol. Zachovat společnost, jaká je, a proto pronásleduje a pranýřuje lidi, kteří převyšují obecnou úroveň a chtěli by ji povznést, což jsou takzvaní političtí zločinci, i ty, kdo jsou pod úrovní, takzvané typy zločinecké.

Najednou jasně chápe, že zločinci nejsou ti, které vedou na Sibiř, nýbrž ti, kdo je vedou — gubernátoři, vězeňští a policejní inspektoři, strážníci.

Nikdo není vinen, avšak lidé byli zabiti, a přece je zabili právě tito lidé, kteří na jejich smrti nenesou vinu.

Trápí ho jeho vlastní neschopnost jakkoliv těmto lidem pomoci, nemůže bojovat proti zkostnatělému soudnímu aparátu. Během svého životního vývoje potkává celou řadu vedlejších postav, ve kterých vidí zlo, aroganci a čirý materialismus, které se mu hnusí. “Špatnou” část svého života se snaží odčinit — snaží se chránit trestance před zlovůlí vojáků, i jeho touha po sňatku s Kaťušou je podněcována výčitkami svědomí, které ho nechávají trpět.

Něchljudov, zdrcen Kaťušiným rozhodnutím vzít si vězně Simonsonova, zároveň však uklidněn vědomím, že bude o Kaťušu postaráno, během čtení evangelií zjišťuje, že kdyby lidé dodržovali boží přikázání, nebylo by třeba soudů ani trestů. Jak skončí nové období v jeho životě, ukáže budoucnost.