Životopis černobílého jehněte, autorův druhý román, vypráví příběh dvojčat-míšenců, Lucie a Václava. O rodiče přišli při autonehodě, a tak v socialistickém Československu vyrůstají pod dohledem babičky Boženy a strýce Jindřicha. Až na barvu pleti jsou to obyčejní sourozenci, kteří se moc v lásce nemají. Právě jejich odlišnost od “normální” společnosti jim ale časem dokáže, že jsou jeden pro druhého nepostradatelní. Obzvlášť po smrti babičky Boženy, které se podařilo vnoučata zdárně provést nástrahami puberty.
Lucie je zvídavé děvče, dobře se učí a má ráda pořádek. Václav školu rád nemá, zato ho ale fascinuje hudba. A tak se při učení na zedníka začne věnovat skladbě pod vedením profesora Hradeckého. Z tanečních se za ním táhne stín nepříjemných zážitků a narážek, které si kvůli barvě své pleti vytrpěl. Přesto se Václav nechce vzdát svých snů a cílů, brzy však pozná, že jeho vlast nemá zájem na tom, aby byl Václav příliš úspěšný.
Ačkoliv zvolené téma a hlavní postavy příběhu vybízejí k tomu, aby se autor pustil do líčení smutného příběhu dvou malých černoušků, kteří musejí trpět rasistické postoje československé společnosti, Zmeškal se tomuto záměru zdárně vyhnul. Samozřejmě že zmíní několik obtíží, kterých se kvůli barvě své pleti dvojčatům dostalo (již zmíněné taneční, Václavův odchod na vojnu, Luciiny problémy s muži, kteří v ní vidí zajímavou příležitost ke získání ještě zajímavější sexuální zkušenosti), přesto se velmi poctivě věnuje i ostatním postavám příběhu.
Na dvojčata má samozřejmě velmi výrazný vliv babička Božena a strýc Jindřich. Luciiným životem se mihne kamarádka Hedvika a v Bulharsku se Lucie zamiluje do Cvetana, ač to babička nevidí ráda. Václav je silně ovlivněn profesorem Hradeckým, který mu pomáhá v přípravě na konzervatoř. Do jejich životů však vstoupí také několik postav, které by raději nepotkali — hlavně Václav by se nejspíš raději vyhnul setkání s děvčaty v tanečních a důstojníky u odvodu. S osudem dvou míšenců ve středoevropské socialistické zemi se perou statečně, ale zdá se, že ran osudu je víc, než kolik mohou oba unést.

Životopis černobílého jehněte

Milostný dopis klínovým písmem je román o 22 kapitolách, které dohromady tvoří mozaiku života rodiny Černých na pozadí událostí minulého režimu. Autor velmi umně rozehrává vztahy jednotlivých postav, řekl bych, že jim ve vzájemných dialozích vtiskuje báječnou a hlavně uvěřitelnou každodennost, která ostře kontrastuje s nevšedností osudů celé rodiny.
Celý více než 300 stránek dlouhý příběh začíná u Květy a Josefa, z jejichž manželství se zrodí vypravěčka první kapitoly — dcera Alice. Josef je poněkud sentimentální statik, který prožil desetileté peklo komunistického žaláře, a když se vrátil ke své ženě Květě, byla Alice už “velká holka”. I proto se snaží prožít to, co s Alicí zameškal, s jejím synem Kryštofem.
Když se Josef dozví, co dělala jeho žena během jeho uvěznění, sebere se a beze slova rozloučení či vysvětlení, na které Alice marně čeká, odjede na chatu ve Lhotce, kde zůstane dalších dvacet let. Stává se z něj senilní stařík, který špatně slyší a který je fixován na svého vnuka. Ačkoliv se nutí si Květu zošklivit a zapomenout na ni, stále víc si uvědomuje, jak moc ji miluje. Josefův pokus o smíření, vyjádřený montáží vitríny a napsáním milostného dopisu klínovým písmem, ve kterém se vyzná ze všech citů, které ke Květě i v pokročilém věku chová, už však nestihne napravit a dohnat to, co dvacet let nechali ležet ladem.
Je velmi těžké knize něco vytknout nebo v ní najít jeden ústřední motiv. Je jím láska Josefa a Květy? Nepovedené manželství jejich dcery Alice? Josefovo uvěznění? Na každý pád je kniha sondou do časů minulých, do časů, v nichž stát ovlivňoval dění v ložnicích svých občanů. A to sondou velmi povedenou, propracovanou do těch nejmenších detailů. Snad se však dá říci, že víc než o čemkoliv jiném je Milostný dopis klínovým písmem knihou o odpouštění.

Něco ke čtení

Tomáš ZmeškalŽivotopis černobílého jehněte

Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem