Něco ke čtení

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl — jako každý kriminálník — nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglikanismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové.

Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně — je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?