Něco ke čtení

Divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who’s Afraid of Virginia Woolf?, 1961) vypráví ve třech dějstvích o noční návštěvě Nicka a Drahunky v domě Jiřího a Marty. U nás hru poprvé uvedlo Divadlo S. K. Neumanna za účasti Albeeho pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Jméno tehdy ne moc známé Woolfové bylo vyměněno za módního Kafku. Myšlenku původního názvu odvozenou od říkanky tří pohádkových prasátek (who’s afraid of big bad wolf — Who’s Afraid of Virginia Woolf) se tak podařilo dobře zachovat (kavka — Kafka).

První dějství začíná návratem Marty a Jiřího z univerzitního večírku domů. Jiří je docentem historie, Marta dcerou rektora. Žijí spolu už víc než dvacet let, Martě je 52 let, má problémy s alkoholem, je prchlivá a impulzivní, Jiří je o 6 let mladší prototyp vzdělance a suchara. V Martiných očích je Jiří padavka, který nikdy nic nedokázal a který pohřbil všechny své naděje být „nad katedrou historie“.

Není tedy divu, že i jejich pozdní příchod domů je rámován hádkou, během níž Marta Jiřímu oznámí, že ještě tu noc (či spíš časně nad ránem) je čeká návštěva nově přišedšího mladého páru — Nicka a Drahunky. Nick je biolog, ačkoliv je Marta přesvědčena o tom, že přišel na katedru matematiky, blondýn, sportovní typ. Drahunka (v anglickém originále Honey) je jeho trochu prostoduchá ženuška, která často mívá problémy s brandy, ačkoliv působí jako spořádaná žena.

Svého rozhodnutí navštívit Jiřího a Martu litují téměř okamžitě po zaklepání na dveře. Silně podnapilá Marta pokračuje v hádce s manželem. Mladému páru je celá situace velmi nepříjemná, přesto manželé zůstanou na skleničku. Jejich návštěva se značně protáhne a bude ještě nepříjemnější, než si vůbec dokázali představit.

Marta a Jiří se před hosty vůbec nekrotí, ba naopak ženou své slovní a později i fyzické výpady do krajnosti, aby porazili jeden druhého na kolena. Marta vyčítá Jiřímu jeho neschopnost, dává mu najevo, že je naprostá nula. Jiří se zprvu snaží obrátit celou situaci v žert (nebo aspoň působí jako ten umírněnější), Marta se však nenechá odbýt. V kombinaci s množstvím alkoholu to začíná vypadat na velice zajímavou noc.

Narážek a posměšků však nejsou ušetřeni ani Nick s Drahunkou, a to hlavně ze strany Jiřího. Skoro se zdá, jako by chtěl své neúspěchy vyčítat Nickovi. Obzvlášť ostře se do něj pustí, když se Drahunka musí (poprvé) odebrat do koupelny. Od práce se hovor postupně stočí k rodině a dětem. Nick Jiřímu prozradí, proč si Drahunku vzal.

Nick: Prosím. (Když Jiří odnáší skleničku k baru, naprosto nevzrušeným hlasem, ale s nepatrným přídechem ošklivosti.) Vzal jsem si ji, protože byla v jiným stavu. Jiří (pauza): Aha. (Pauza.) Ale vždyť jste říkal, že nemáte děti?… Když jsem se vás ptal, tak jste řek… Nick: Ona… defakto nebyla. Byla to jenom hysterie. Nafoukla se a zase splaskla. Jiří: A jak tak byla nafouklá, tak jste si ji vzal. Nick: A ona pak zase splaskla. (Oba se zasmějí a trošku je to překvapí.)

Marta během noční seance jen tak mimochodem oznámí Jiřímu, že jejich syn zítra přijede oslavit své narozeniny. Přibližně v tomto místě hry dostává slovní týrání nový, děsivější rozměr. Třetí dějství nezadržitelně spěje ke konci, který se nebude líbit ani jednomu ze čtyř zúčastněných. Je na místě zdůraznit, jak velkou roli hrají děti v celé hře: nejenže Marta uvítá hosty jako “děcka”, ale Drahunka se v opilosti v koupelně schoulí do pozice plodu a cucá si palec. Stejně tak Marta oslovuje Jiřího velmi často “baby” (v anglickém originále), rovněž používá dětského žvatlání, když se na Jiřím domáhá sklenky alkoholu.

Přestože zpočátku se zdá, že oba páry jsou naprosto odlišné, postupem času se začínají podobat a v jistých chvílích dokonce splývají (když se opilá Drahunka začne hádat s Nickem; když se Nick na chvíli ocitne v pozici Martina sluhy). Na první pohled skvělý a dokonalý mladší blonďatý pár ztrácí něco ze svého lesku a začíná být jasné, že ani v jejich případě zdaleka nejde o ideální případ manželského soužití.

Albee mistrně rozehrává slovní humor plný skrytých narážek a ironických poznámek [Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa. // Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.]. Zároveň se mu skvěle daří vystihnout pnutí mezi Martou a Jiřím, které se postupně přenese i na zbývající účastníky tohoto soukromého večírku. Jako by střet obou párů znamenal střet a krutou konfrontaci reality s iluzí a ideálem, po kterém Marta s Jiřím (a nejen oni) touží.