Něco ke čtení

Hlava XXII (Catch-22, 1961) je satirickým románem o druhé světové válce, s jehož postavami se setkáváme na italském ostrůvku Pianosa. Antimilitaristicky laděné dílo čerpá z osobních zkušeností autora, pro kterého byla — stejně jako pro celou řadu dalších — válka jednou z největších inspirací.

Hlavním hrdinou rozsáhlého románu je kapitán Yossarian, bombardér amerického letectva. Yossarian není klasickým válečným hrdinou, ba naopak je ztělesněním základního lidského pudu sebezáchovy. Dost dobře nechápe, proč by měl nasazovat krk pro svou vlast a neustále se snaží dostat se domů.

V cestě mu však stojí absurdní vojenská byrokratická mašinerie zhmotněná v Hlavě XXII. Domů může jet každý, kdo je uznán za blázna, ale aby byl uznán za blázna, musí o uznání požádat. A když o něj požádá, nemůže být blázen. Na své cestě za svobodou se setkává s celou řadou postav nejrůznější povahy, od desátníků, přes majory až po generály. Čtenář s hrůzou zjišťuje, že nepřítelem není Německo, ale samotná americká armáda. Cílem není vyhrát, ale vydržet ve válečném stavu až do konce války — další z absurdních skutečností.

”Luftwaffe už prakticky neexistuje!” bědoval. Vypadalo to, že se v příští chvíli rozpláče. “Celá Gótská linie se asi co nevidět rozsype!” ”No a?” ptal se Yossarian. “Co má bejt?” ”Co má bejt? vykřikl doktor Daneeka. “Jestli se co nejdřív něco nestane, Německo bude asi kapitulovat. A potom nás všechny pošlou do Tichomoří.”

Vlny nespokojenosti a odporu probíhají řadami eskadry takřka pokaždé, když plukovník Cathcart rozkáže zvýšit počet náletů nutných k transportu domů. Cílem není zničit nepřítele, ale dostat se do buletinu americké armády. A tak zatímco armáda bojuje s nacistickým Německem, jednotliví vojáci bojují sami mezi sebou — nejlépe z nich nakonec vychází Milo Minderbinder, který uprostřed války zakládá syndikát M&M obchodující s jakýmkoliv zbožím pohybujícím se na světových trzích — až na fiasko s egyptskou bavlnou se mu velmi dobře daří. Dokonce tak dobře, že obchoduje s nepřítelem a na jeho žádost bombarduje vlastními letadly vlastní základnu. Zisk je však obrovský, a co víc — členy syndikátu jsou volky nevolky všichni vojáci.

Zpočátku humorný, satirický román se ve své druhé polovině pozvolna přehoupne do atmosféry frustrace a bezmoci, jejímž vyvrcholením je smrt několika Yossarianových přátel. Autor postupně upouští od štiplavých a úsměvných dialogů, mnohem více se zaměřuje na osobu Yossariana a jeho zoufalou snahu vzepřít se — neboť román není jen pouhým obrazem válečné situace, mnohem víc pojednává o lidské touze vzepřít se tam, kde neexistuje možnost se realizovat, o zoufalé touze žít.

V době prvního vydání románu muselo být velmi těžké Yossariana představit veřejnosti, která měla v živé paměti velké úspěchy americké armády ve válce. Yossarian totiž — na rozdíl od Josefa Švejka — nebojuje proti nepříteli (Švejk přece rozvracel rakousko-uherskou armádu), ale sám proti své vlasti, proti jejím vojákům a obrazu statečnosti a hrdosti. Nepovažujme jej však za zbabělce, neboť jen bojoval proti nespravedlnosti, které se mu dostalo.

”Jak se cítíte, Yossariane?” ”Výborně. Ba ne, mám strach.” ”Tak to je dobré,” oddechl si major Danby. “To znamená, že máte zájem na životě. Nebude to legrace.” Yossarian vykročil. “Těším se na to.” ”Myslím to vážně, Yossariane. Budete muset být dnem i nocí ve střehu. Obrátí svět i nebesa vzhůru nohama, až vás budou hledat.” ”Budu dnem i nocí ve střehu.” ”A budete sebou muset hodit.” ”To já vím!” ”Tak už běžte!” křikl na něj major Danby. A Yossarian sebou opravdu hodil. Natelyho děvka byla schovaná hned za dveřmi. Máchla nožem, ale minula ho o několik centimetrů, a Yossarian vyrazil.