Něco ke čtení

Kolíbka (Cat’s Cradle, 1963) popisuje docela otřepané téma sci-fi: zkázu světa rukama člověka. Tentokrát však nejde o svět budoucnosti, nýbrž o svět Vonnegutovy současnosti se všemi jeho technickými, politickými a sociálními vztahy.

Kniha vypráví příběh spisovatele Jonáše, který se chystá napsat faktografickou knihu Den, kdy nadešel konec světa, jejíž hlavní postavou se má stát Felix Hoenikker, jeden z otců atomové bomby. Jonáš se vydává na cestu za jeho třemi dětmi — Newtem, Angelou a Frankem, aby se o jejich otci dozvěděl co nejvíc. Během své cesty se dozvídá, že Frank je generálmajorem v San Lorenzu, fiktivní chudé diktatuře kdesi v Karibiku. A právě tam začíná jeho setkání s bokononismem — tamním zakázaným náboženstvím, které je naoko potíráno, aby bylo pro lidi atraktivní. Je založeno na Knihách Bokononových, které začínají slovy: “Všechny ty pravdivé věci, o kterých vám budu vyprávět, jsou bezostyšné lži.”

Samotný Vonnegut v knize dodává: Kdo nedokáže pochopit, jak prospěšné náboženství může být založeno na lži, ten neporozumí ani této knize.

„Nu, a když bylo konečně zřejmé, že žádná vládní ani ekonomická reforma nevytrhne národ z jeho bídy, stalo se toto náboženství jediným opravdovým nástrojem naděje. Pravda byla lidu nepřítelem, poněvadž pravda byla úděsná, a tak si Bokonon předsevzal poskytovat lidu stále dokonalejší a dokonalejší lži.“

Shodou okolností se spisovatel od jednoho z Hoenikkerových přátel dozví o ledu typu 9, který Hoenikker vymyslel pro potřeby námořní pěchoty. Jeho jediné zrnko dokáže zmrazit všechnu vodu na zemi. Když se v San Lorenzu setkají všechny tři děti Felixe Hoenikkera, setkají se i všechny pozemské zásoby ledu typu 9.

Strčil ruce do vody. „Jaká chemikálie by mohla…“ Otázka zůstala nedořečena. Von Koenigswald zdvihl ruce a voda z umyvadla se zdvihla s nimi. Nebyla to už voda, byla to polokoule ledu typu 9. Von Koenigswald přejel po té modrobílé záhadě špičkou jazyka. Na rtech mu vykvetla jinovatka. Ztuhl v kámen, zakymácel se a padl s rachotem na zem. Modrobílá polokoule se roztříštila. Kousky ledu se rozletěly po celé podlaze. Skočil jsem ke dveřím a zařval o pomoc.

Po absurdním jmenování spisovatele prezidentem San Lorenza dojde během letecké přehlídky k havárii, která způsobí globální katastrofu: led typu 9 se během zřícení prezidentského sídla dotkne hladiny moře a vše zamrzne. Na nebi se objeví tornáda způsobená změnou klimatu a spisovatel se svou láskou Monou se ukryjí v protileteckém bunkru podzemí. I ona nakonec požije trochu ledu typu 9 a umírá.

Spisovatel se v závěru románu, na cestě do vnitrozemí, setká se samotným Bokononem, který se marně snaží vymyslet poslední větu svých Knih:

„Kdybych byl mladší, sepsal bych dějiny lidské hlouposti; pak bych vylezl na vrcholek McCabeho hory a ulehl bych na záda se svými dějinami pod hlavou místo polštáře; a potom bych sebral ze země trochu toho modrobílého jedu, co dělá z lidí sochy a udělal bych ze sebe sochu: jak ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho.“

Vonnegut znovu odsuzuje americkou demokracii a její postoje (zde vyjádřené vztahem k San Lorenzu). Rovněž volá vědce k odpovědnosti za vynálezy, které mohou zničit svět.