Něco ke čtení

Snídaně šampionů (Breakfast of Champions, or Goodbye Blue Monday, 1973) nás znovu svede dohromady s Vonnegutovým alter egem, spisovatelem science-fiction, Kilgorem Troutem, jehož povídky jsou používány jako výplň pornografických časopisů. Není tedy divu, že je Kilgore velmi překvapen pozváním Elliota Rosewatera na umělecký festival v Midland City (zde se mimochodem potkají postavy z jiných autorových děl).

A tak se Kilgore po krátkém váhání vydává napříč Spojenými státy vstříc Dwaynu Hooverovi, o jehož existenci zatím nemá tušení. Dwayne Hoover je prodavačem Pontiaků v Midland City, jehož “špatné chemikálie” mu způsobují halucinace. Je ztracený v moderním světě a hledá někoho, kdo dá jeho životu jistý rámec a vůbec smysl. Díky kurzu rychločtení za pár minut přečte Troutovu povídku “Teď už to lze říci”, ve které zjistí, že je jedinou myslící bytostí na planetě. Ostatní lidé jsou jen dobře naprogramované stroje — vraždící, milující, pyjokuřné (Dwaynův syn je homosexuál), chamtivé, nenávistné, statečné, zbabělé. Dwaynova mysl poblouzněna tímto zjištěním a špatnými chemikáliemi se rozhodne, že nejlepší reakcí bude fyzicky napadnout hosty hotelu Holiday Inn.

Myšlenky na zemi byly nálepkami přátelství či nepřátelství. Na jejich obsahu nezáleželo. Přátelé souhlasili s přáteli, aby tak projevili přátelství. Nepřátelé nesouhlasili s nepřáteli, aby tak projevili nepřátelství.

Vonnegut však Kilgora Trouta a Dwayna Hoovera nechápe jako hlavní postavy, ačkoliv jimi bezesporu jsou. Všechny postavy příběhu jsou pro něj stejně důležité, a v závěru knihy dokonce přiznává, že hlavní role celého děje měla připadnout dobrmanovi Kazakovi. Vonnegut upozorňuje na zranitelnost jednoty lidstva, na problémy, se kterými se potkává, na problémy, které si samo vytváří. Zavrhuje válku (znovu se objevuje jeho zkušenost z 2. světové) a násilí, ničení Země.

Svým zvláštním, jedinečným a jakoby nedbalým vypravěčským stylem spěje vstříc konci, ve kterém nechá Kilgora Trouta narazit na Stvořitele vesmíru — samotného Kurta Vonneguta, neboť kdo jiný je pro Trouta Stvořitelem vesmíru, nežli spisovatel, který jej stvořil? Prozrazuje mu, že není nic než postavou jeho knihy. Postavou, kterou má nade všechny rád.

”Blížím se svým padesátým narozeninám, pane Troute,” řekl jsem. “Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná.”

S těmito slovy propouští Vonnegut Kilgora Trouta na svobodu a sám sobě tak dává dárek k narozeninám.