Něco ke čtení

Příběh odehrávající se ve Vídni na přelomu 19. a 20. století sleduje usilování vévodkyně Sophia La Talliere d’Haygueres-Kevelsberg o koupi nemovitosti na jednom z vídeňských předměstí, kterou by ráda přestavěla na hotel — nutno podotknout, že se jedná o záměr pro tehdejší příslušníky šlechty nanejvýš podivný.

Vhodnou nemovitost se jí díky inzerátu podaří najít, k jejímu údivu ji však k prodeji nabízí kníže Leuchtenberg-Aulendorf, strýc, jehož je ona univerzální dědičkou. Překvapena jeho krokem je rozhodnuta vydat se za ním a zjistit, proč se rozhodl k prodeji vily, přestože věděl, že právě ona je kupcem.

Později se vévodkyně setká s českým zlatníkem, u kterého si nechá vyrobit dutý renesanční prsten s českým granátem, aniž by věděla, že je to stávající nájemník vily, ze které chce udělat hotel.

Strýc jí při její návštěvě vyjádří podporu a pozve ji na chystaný večírek. Vévodkyně je jeho pozváním zaskočena, neboť starý pán už drahnou dobu nechodí do společnosti a podobných událostí se straní. Přesto na večírek, kterého se jako tajný host účastní také František Ferdinand d’Este, přijde.

Na druhý den jí právník jejího strýce přijde osobně oznámit, že kníže zemřel po pádu ze schůdků. Následuje návštěva pohřebního ústavu (Fuksem detailně vylíčená) a samotný pohřeb, na němž se objeví i knížetem zavržený Adalbert. Vévodkyně s ním vede krátký rozhovor, na hostinu však již nepřijde.

Vévodkyně se pustí do přestavby a 10. záží 1898 hotel slavnostně otevře. Kuchyni má na starost Betty Farbellová, kuchařka s vynikajícími doporučeními, kterou si vévodkyně osobně vybrala.

Hotel je však teprve prvním krokem ke kompletní proměně strýcovy vily — nakonec se z ní má stát muzeum, které bude dokumentovat pomíjivost života na přelomu století. Vévodkyně hostům kromě kouzel kočího Stockalpa ukáže také Spectaculum, šestistěnnou zrcadlovou místnost, která hosty uchvátí.

Celá kniha končí nezávazným rozhovorem dam na konci slavnostního večera, který ostře kontrastuje s úvahami vévodkyně, jimž se druhého dne oddává.

---

Kniha skvěle vystihuje reálie Vídně 19. století, ale chybí jí postava, která by čtenáře výrazněji oslovila. Sama vévodkyně svým usilováním vyčnívá z řady aristokratů, nicméně je i ona jen jednou z mnoha vznešených dam, která se (snad) z rozmaru rozhodla podniknout něco bláznivého.