Něco ke čtení

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00–9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt — nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry — jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem. Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček — svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá, a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte Alena: Ty seš úplnej blázen! Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/ Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec. Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/ To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče! /Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/ Alena: To je blbá neděle… Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to? Alena: No bóže… Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války, Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou — dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.